Poslední ticho

24. září 2011 v 11:46 | #Sh |  Vlastní tvorba
... ticho....
Všude kolem ticho...
Opatrně se posadila a snažila se uklidnit. Stále měla zavřené oči.
Srdce jí prudce bušilo a pocit hrůzy jí svíral hrudník tak mocně, že nemohla skoro dýchat....
Teď to nesměla vzdát, teď NE.
Věděla, že už nemůže couvnout. Věděla, že není cesty zpět...
Je KONEC!



Pomalu otevřela oči.
Tušila, co uvidí, přesto se jí znovu rozbušilo srdce.
Rukou nabrala trochu písku a zadívala se na svou dlaň.
Písek byl skutečně písek... a přeci byl jiný. Nevěděla to přesně, nedokázala určit, proč.
Prostě byl JINÝ.
Přinutila se rozhlédnout.
Seděla na malebné pláži s palmami a keříky asi deset metrů od břehu moře.
Zarazila se, něco NEBYLO v pořádku.

Upozorňovali jí na to, snažili se jí vysvětlit, že to bude opravdu těžké, že je jiná, než ONI.
Že všichni lidé jsou jiní, než ONI....
Vybrali si ji, protože vnímala jinak, než většina lidí, protože její citová úroveň byla odlišná.
Věděla, že není jediná. Byl tu ještě NĚKDO.
Něco jí naznačili, ale jen neurčitě. Chtěli, aby to, co přijde, vnímala bezprostředně.

Zaregistrovala nějaký pohyb a napnula zrak...
Před očima se jí začal tvořit vzdušný vír.
Znovu ji začal prostupovat strach z nicoty a neznáma.

Proč zrovna ona?
Proč takový konec, proč právě teď?
Navzdory situaci jí začaly myšlenky těkat a rozvíjet se jedna v druhou...
Kdyby měla možnost vidět do budoucnosti, mohla by TO změnit?
Mohl by jeden jediný člověk otočit běh dějin?
Jak slepí byli lidé, kteří v zájmu civilizačního pokroku devostovali přírodu a celou Zemi.
Jak slepí byli k stále častějším varováním v podobě nových chorob, nových katastrof...
Pomalu se ze světa lidí vytratil cit pro rovnováhu, pro toleranci, soucit, pocit sounáležitosti.
Člověk si nikdy nechtěl připustit, že by byl vymazán z povrchu zemského, z celého vesmíru.
A stalo se....

ONI věděli, že to přijde...
Když jí to řekli, křičela na ně, jak pominutá, křičela a zapřísahala je, proč něco neudělali, proč to dopustili.
Přes JEJICH slova, která k ní, pod závojem slz, pronikala, začínala pomalu chápat.
Byla to nevyhnutelnost osudu, utkaného už před tisícem let, kdesi hluboko v lidských genech.
Zvrátit tento osud mohli jen sami lidé.
ONI do toho nemohli a nesměli zasahovat, protože jakýkoliv zásah by ovlivnil i JEJICH vývoj.
Mohli jen učinit výběr...

Znovu se rozhlédla...
Vzdušný vír se stále přibližoval a skrz jeho mlžnou clonu viděla TO, co ze Země zbylo.
Nemohla se dívat....
Sklopila oči a zadívala se na písek u svých nohou.
V tom před sebou zahlédla stín.
Čísi ruka se dotkla její paže.
Necítila strach, věděla, že jí neublíží. Věděla, že právě na NĚHO čekala.
Teď už věděla všechno...

Ticho kolem nich prolomil dunivý zvuk.
Před jejich zraky se z mlžné clony vynořila obrovská loď.
Z dáli k nim začal pronikat zpěv ptáků a řev zvířat...

Eva se naposledy rozhlédla kolem sebe a usmála se na Adama.
Podala mu ruku a pozvolna s ním kráčela k lodi.
Na jejím trupu si všimla prvního písmene jména...

(upravená verze pro deník metro.cz, obr.zdroj google.com)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 G. G. | Web | 24. září 2011 v 11:55 | Reagovat

To bylo nádherné! Tleskám! Skvělý výkon! :)

2 Rabe Rabe | Web | 24. září 2011 v 12:20 | Reagovat

tak to bylo vážně úžasné

3 Shelma, Shehezerada Shelma, Shehezerada | 24. září 2011 v 19:38 | Reagovat

Děkuji za přečtení a hodnocení :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama